Kněžství

Již ve Starém zákoně (součást Bible) je naznačeno, zejména v osobě patriarchů a proroků, že Bůh si volí z lidu jedince, které si zasvěcuje pro sebe, aby jeho jménem vedli lid, ať už jako pastýři nebo jako učitelé. Tito lidé nezůstávají sami a ve shodě s Boží vůlí si volí pomocníky, kterým bůh dává podíl na poslání svých vyvolených.

Ježíš tuto starozákonní tradici naplňuje. Vyvolením dvanácti apoštolů dává najevo, že právě oni jsou základem vznikajícího církevního společenství.

V době působení ranné církve se stává stále výraznější postavou "biskup", který je "nástupcem apoštolů". Ten je vázán vždy na konkrétní místní církev. Zpočátku jsou jeho spolupracovníci zejména jáhni (pomocníci biskupa v zastávání povinností). Postupně se také rodí služba kněží, kteří zastupují biskupa na venkově, poněvadž biskupova katedra byla ve městě.

Kněžské službě se postupně vtiskuje charakter "zasvěcení". To s sebou přináší jak celibát, tak také samozřejmě riziko nedostatku kněží, pokud dostatečný počet mužů nepocítí duchovní povolání. Přitom je stále (dodnes) zachováno právo biskupa, aby zhodnocoval potřeby místní církve a aby rozlišil, zda povolání dotyčného kandidáta církev opravdu potřebuje (kandidát tedy nemá "nárok" na kněžství).

Ježíš Kristus je jediným a nejvyšším knězem. Boží lid může mít pouze větší či menší účast na Kristově kněžství. Ten, kdo přijal svátost kněžství je "znamením" a "nástrojem" kněžství Kristova.

Prostřednictvím svátosti kněžství pokračuje Kristus v církvi v poslání svěřené apoštolům. Když řekneme, že služebný kněz "jedná v osobě Krista jako hlavy", chceme tím naznačit úzký vztah, jaký spojuje kněze s Kristem a Krista s jeho knězem. Znamená to, že sám Kristus jedná a zpřítomňuje se v osobě kněze natolik, že "když někdo křtí, křtí sám Kristus". Když tedy koná kněz svatá tajemství, nedělá to nikdy ze svého vlastního titulu, ale vždy v osobě Krista..

Řekneme-li pak, že služebník jedná v osobě církve, znamená to, že liturgické úkony nejsou soukromé úkony, nýbrž slavnostní projevy církve.  

 

Tři stupně kněžského svěcení

Svátost kněžství je jediná, ale uskutečňuje se ve třech různých stupních: biskupové, kněží a jáhni.

Třebaže jsou všechny stupně udělovány svátostným úkonem, vkládáním rukou (symbol předávání Ducha svatého) a konsekrační modlitbou, jsou jenom dva stupně, biskupství a kněžství, služebnou účastí na kněžství Kristově. Kněží a biskupové jsou viditelnými zástupci Krista na zemi. Na jáhny jsou vkládány ruce nikoli ke kněžství, ale ke službě.

 

a) Biskup

Biskup je nástupcem apoštolů a spravuje určité větší územní celky (farnosti). Biskupské svěcení uděluje "plnost svátosti kněžství". Je jim totiž udělována milost Ducha svatého a vtisknuto posvátné znamení takovým způsobem, že biskupové zaujímají jedinečně a viditelně místo samotného Krista, učitele, pastýře a velekněze, a jednají "v jeho osobě", když slouží k posvěcování lidí, k jejich vyučování a řízení.
 

b) Kněz

Kněží zastávají službu kázání a zvěstují všem boží slovo. Jednají v osobě Krista, když zpřítomňují a aplikují jedinou Kristovu oběť při mši svaté; kajícníkům uděluj svátost smíření a nemocným svátost pomazání a přednášejí Bohu Otci potřeby a modlitby věřících.
 

c) Jáhen

Jáhnové slouží Božímu lidu ve společenství s biskupem a s jeho kněžími. Úkolem jáhna je slavnostně udělovat křest, uchovávat a podávat eucharistii, jménem církve asistovat při uzavírání manželství a žehnat mu, přinášet umírajícím svátostnou posilu na cestu do věčnosti, předčítat věřícím Písmo svaté, vyučovat a povzbuzovat lid, předsedat bohoslužbě a modlitbě věřících, udělovat svátostiny a řídit smuteční a pohřební obřady. Také se věnují úkolům charitativním a administrativním.

II. vatikánský koncil obnovil v latinské církvi jáhenství jako trvalý a vlastní hierarchický stupeň. Toto trvalé jáhenství se může udělovat i ženatým mužům.

Poněvadž kněžství je svátost apoštolské služby, může je řádně udělovat jen biskup, zástupce apoštolů. Kněžství je dar, který dává Kristus svobodně těm, kterým chce. Nikdo tedy nemůže o něj usilovat jako o poctu, nýbrž může ho jen přijmout, je-li povolán. Latinská církev požaduje celibát, dobrovolně zvolený jako znamení, které předjímá nebeské království, znamení úplného oddání se Kristu, znamení "věcí neviditelných".

Pro kněžské svěcení se také vyžadují tyto vlastnosti: svoboda od jakéhokoliv nucení, neporušená víra, správný úmysl, náležité znalosti, dobrá pověst, bezúhonné mravy, osvědčené ctnosti a tělesné i duševní vlastnosti vhodné pro přijetí svěcení. Dále se vyžaduje závazek k celibátu a věk alespoň pětadvacet pro kněžství a třiadvacet pro jáhenství. Pokud má zájem o vysvěcení na jáhna již ženatý muž, je třeba mít souhlas manželky.

Při jáhenském svěcení, které je předstupněm kněžství se dotyčný zavazuje k celibátnímu životu. Jestliže někdo pocítí povolání ke kněžství je vhodné, aby toto své rozhodnutí svěřil svému duchovnímu vůdci. Studium kněžství na teologické fakultě je pětileté magisterské. Rok před začátkem studia jsou zájemci shromažďováni v kněžském semináři, kde se rok připravují na studium a ujišťují se, zda jejich úmysl stát se knězem je pevný a trvalý. Do doby jáhenského svěcení má student možnost dobrovolně odejít, pokud pozná, že jeho rozhodnutí bylo nesprávné.

© 2017 Všechna práva vyhrazena

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode