V prvním roce svého pontifikátu využil papež Benedikt XVI. příležitosti, aby vyzdvihl důležitost Svatopetrského haléře. Řekl tehdy, že „Svatopetrský haléř je jasným výrazem účasti všech věřících na dobročinných iniciativách římského biskupa pro světovou církev. Toto gesto nemá jen praktickou, ale také zřetelně symbolickou hodnotu jako znamení jednoty s papežem a starosti o potřeby bratří, a proto má tato služba hodnotu také pro církev“. (Řeč při audienci pro Circolo di San Pietro, 25. února 2006)
Smysl tohoto gesta se v jasném světle ukazuje také na pozadí první encykliky současného papeže, Deus caritas est, kde se říká, že spravedlnost, o niž člověku jde v politice, nikdy nebude moci nahradit konkrétní pomoc lásky. Nejen, že se i v té nejspravedlivější společnosti budou vždy vyskytovat situace materiální nouze, ale láska pomáhající blízkému také znamená „občerstvení pro duši a péči o ni“. „Církev nemůže být nikdy zproštěna úkolu uplatňovat lásku (caritas) ve formě organizované aktivity věřících. Zároveň platí, že nikdy nenastane situace, v níž by nebylo třeba lásky (caritas) každého jednotlivého křesťana, protože člověk kromě spravedlnosti bude vždycky potřebovat lásku.“
Dobrý zvyk materiálně podporovat ty, kdo zvěstují evangelium, aby se mohli zcela věnovat svému apoštolskému působení a současně podporovat potřebné, vznikl prakticky spolu s křesťanstvím. Svatopetrský haléř tak byl původně spontánním příspěvkem věřících papeži, jakožto nástupci sv. Petra, aby byl schopen přispívat na všeobecné potřeby církve. Na konci 8. století se tehdy čerstvě obrácení anglosasové cítili tak úzce propojeni s Římem, že se rozhodli Svatému otci odesílat roční příspěvek. Ve středověku tento roční odvod poukazovali Svatému Stolci i některé jiné státy, které se daly pod jeho ochranu (např. Anglie, Portugalsko, Španělsko atd.). „Denarius Sancti Petri“ se začal rozšiřovat po celé Evropě. Zvyku, který se v různých formách šířil po Evropě a do dalšího světa, dal v roce 1871 řád papež Pius IX. encyklikou „Saepe Venerabilis“.