Dopis nemocným - ÚNOR 2009

Drazí nemocní!

Jak jistě víte, 11.únor je světovým dnem nemocných a právě jim také patří úmysl Apoštolátu modlitby našich biskupů: Aby nemocní zakoušeli lásku a přijetí od svých nejbližších i od všech, kteří o ně pečují. Mám za to, že H. Pero a B. Weinert ve své knížce Nemocným nablízku mohou svými  úvahami poradit oběma stranám, a tak Vám aspoň některé předkládám.

Problém utrpení je starý jako lidstvo samo. Člověk se mu vzpírá stále znovu a znovu a klade si stále tutéž otázku: „Proč právě já?“ Smysl utrpení trpícímu vysvětlit nemůžeme, můžeme mu však nabídnout, že ho budeme doprovázet. Neznamená to sice, že mu pomůžeme v tom, aby svůj „překřížený“ život pochopil, ale v tom, aby ho unesl. Utrpení  způsobuje u každého krizi. Jeví se sice jako vnější věc, vyžaduje však osobní přijetí. A to je právě to nejtěžší! Nesnažme se trpícího chlácholit, potřebuje-li se vynaříkat, vypovídat. Bráníme-li  někomu v naříkání, tu mu bráníme také v životě. Člověk má právo naříkat, má právo se vyplakat. Pokud mu to odpíráme, nemůže jít dál a nedokáže od druhých nic přijmout. To, co vidíme my,  je jen špička ledovce. Pokud ji budeme vnímat jako znamení o stavu našeho bližního a pokud ho budeme brát vážně, prokážeme mu tím neocenitelnou službu. Musí totiž ze sebe dostat vše, čím se přímo zalyká, co ho dusí. V tu chvíli stačí, budeme-li jej držet za ruku a s účastí mu naslouchat. Potlačení smutku je brána k depresím. Cílem nemá být zoufalství, ale proměna, znovuzrození.

Má-li kdo růst, musí vlastně vždy prodělat nějakou krizi. V každém  těžkém utrpení se člověk najednou vidí úplně jinak než dříve. Právě díky nemoci se může měnit a dozrávat. Bůh nám dává velikou šanci - ticho kolem nás i v nás.  Jen v tichu lze nově naslouchat a nově poznávat. Jen v tichu je možné věci nově pochopit. Napadají nás tu totiž ty nejpodstatnější otázky: co je člověk, co je smyslem jeho života? Hledání a nalézání smyslu utrpení umožňuje, aby se člověk proměnil a znovuzrodil a aby nemusel setrvávat ve svém zoufalství a beznaději. Tato krize zasáhne člověka i v jeho víře a je výzvou této víře. Pochopí, že věřit - to znamená být uzdraven ze slepoty a žít! Vidět, že je možné žít i dále. Vidět světlo tam, kde je pro ostatní jen černá tma. - A nakonec osvědčené doporučení - prázdná židle! Až Vám někdy bude opravdu moc zle a budete se cítit sami a opuštění, představte si, že právě v tuto Vaši těžkou  chvíli si na prázdnou židli vedle Vás přisedl sám Pán. Chce být u Vás co nejblíž, abyste mu mohli všechno říct, postěžovat si, nebo - nejste-li ani toho schopni - jen se na něho dívat. Víme, že máme Pána Boha milovat, ale někdy jsou  chvíle, kdy je mnohem důležitější nechat se od Něj milovat. Neboť jistota, že jsme Bohem milováni, nás naplní pokojem a smírem se vším.

Moc Vás zdravím.

Sestra Pavla.