Kristus “král” aneb nemá lotr po levici pravdu?
Homilie k neděli Krista Krále
Král – to zní jako suma moci, bohatství a života na výslunní. Takových králů ale už moc není. Možná tak ještě v Maroku, kde vládne potomek starobylé dynastie, anebo v Saudské Arábii, zemi s neomezenou královou mocí. Naproti tomu anglická královna již dávno žádnou moc už nemá. No a v Belgii? Nebohý král Baldovín, aby nemusel podepsat parlamentem schválený zákon o potratech, který odporoval jeho svědomí, tam musel na jeden den abdikovat. Ani španělský, švédský nebo norský král na tom nejsou lépe.
A přesto slovo král je stále plné kouzla. „Byl jednou jeden král...“, tak začíná každá pořádná pohádka. A vůbec je svět plný králů, byť jen v přeneseném slova smyslu, jako třeba Elvis Presley, král rock-and-rollu, který dodnes žije v srdcích fanoušků. Pojem král asi nikdy nevymizí z paměti lidí. Žít pod vládou dobrého krále zůstane věčným přáním dětí i dospělých. Dosvědčuje to i anglická koleda Good King Wenceslas , která opěvuje sv. Václava, jako ikonu panovníka.
A co v Bibli? Král tam je hlava pomazaná. A to zavazuje! Davida si vybral sám Hospodin, ne aby jen vykonával moc, ale aby pásl a to ne svůj vlastní, ale Boží lid (2 Sam 5,1-3). Davidově pomazání za krále předchází proto smlouva s předáky lidu před Hospodinem a jeho kralování vstoupí do povědomí jako vrchol dějin Izraele. David se tak stane předobrazem Krista. Ježíš ovšem nechtěl, aby ho provolali za krále jen proto, že nasytil zástupy, nebo vzbudil v lidu nadšení. Teprve před Pilátem svou královskou důstojnost přiznává. Hned ale upřesňuje: „Moje království není z tohoto světa“. „Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud“ (Jan 18,33b-37). Není divu, že lidem tohoto světa je Kristovo království bez peněz, bez moci a bez armády jen pro posměch.
Vysmívali se mu téměř všichni: členové velerady, lid, vojáci a dokonce i jeden ze spolu s ním ukřižovaných lotrů (Lk 23,35-43). Přitom na toho lotra se zlobit ani moc nedá. Asi si to chudák nemohl v hlavě srovnat, že by ten kříž, na kterém sám visel, měl být královským trůnem. Pod slibným nápisem „Toto je židovský král“ očekával asi jinou podívanou. Jak ten židovský „král“ po celonočním výslechu, fackách, kopancích a masakru, zvaném bičování, asi vypadal, to nám musel připomenul Mel Gibson brutální inscenací ve filmu „The Passion of Christ“. Nám! Faráři Toufarovi, opatu Jarolímkovi nebo, řecko-katolickému biskupu Gojdičovi, by to připomínat nemusel. A komunisty rovněž k smrti umlácenému bulharskému passionistovi, biskupu Evženu Bossilkovi taky ne.
Proč se ale vracet do minulosti? Stačí současnost. Například zavraždění italského kapucína Luigiho Padovese, biskupa v Turecku? Nebo italského kněze Giuseppeho Santora, kterého stihl stejný osud taky tam? A nepřichází téměř dennodenně zprávy o vyvražďování křesťanů v Iráku? Kde je to Kristovo království, jeho moc a síla? Nechce se i nám s lotrem po levici křičet: „Zachraň sebe i nás!“? I apoštolové křičeli na rozbouřeném moři „hyneme!“, zatím co tys Pane spal. Ano, zdá se, že i dnes spíš! Mohou pak ale slova listu sv. Pavla Kolosanům (Kol 1,12-20) z této poslední neděle v církevním roce platit i chaldejským křesťanům v Iráku?
„Děkujeme Bohu Otci, píše sv. Pavel, že vás uschopnil k účasti na dědictví věřících ve světle. On nás totiž vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna… V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný: ať jsou to andělé při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti. Všechno je stvořeno skrze něho a pro něho… On je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých... Bůh totiž rozhodl, ...že s skrze něho se sebou usmíří všechno tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví prolitou na kříži zjedná pokoj.“
Sotva by byl někdo schopen vykreslit tak silně Kristovu královskou moc, jako apoštol Pavel. Neměl by spíš on, vězeň pro Krista, důvod naříkat nad Božím bezvládím? A přesto právě on v síle Ducha sv. vidí světlo i tam, kde jiní nevidí než tmu. Zdá se Pane, že spíš. Nikoliv však na královském loži, ale na dřevě kříže. A na to dřevo máš přibité ruce i nohy, jsi bezmocný, opuštěný, vydaný na pospas násilníkům. Pavel však ví, že ve tvé smrti je skryto semeno nového života. Zažil to sám, na vlastní osobě: on, nelítostný pronásledovatel křesťanů, je najednou Bohem povolán hlásat evangelium! Smíme doufat v totéž i pro vraha Luigiho Padovese, pro atentátníky v Iráku, či pro mučitele z uhersko-hradišťského vězení? Těžko uvěřit! Bůh však má své plány i tam, kde to vůbec na to nevypadá. Hledá ale mezi námi spojence. Chceme to? Když ano, jak?
Mučednictví od nás asi nežádá. Udělat ale něco málo proto, aby Jeho království rostlo tam, kde zrovna žijeme, to ano. Je k tomu ovšem třeba se ptát, co může být tou „trhavinou“, která rozbíjí naše konkrétní vztahy a zasazuje rány. Čím šlapeme po životě druhého a bereme mu chuť žít? Život je složitý a přináší někdy rány, které se hojí jen velmi pozvolna. Rány, jež komplikují vztahy a zatemňují život. Jak je těžké uvěřit, že určité situace se dají vůbec vyřešit. To pak je ta pravá chvíle, víc než jindy se otevřít Pánu Života, nechat se Jím vytrhnout z moci temnot a převést do Jeho světla. V našich srdcích pak zavládne Jeho království pokoje, pochopení, odpuštění a smíru.
Arcibiskup Karel Otčenášek nám k tomu napsal dopis. Jeho slova nejsou planým snem, ale vnitřní skutečností vyzrálého muže, který na svém vlastním líci pocítil pěst nepřítele. „Celý život hlásám a snažím se realizovat jednu změnu“, píše otec Arcibiskup Karel: „Směřovat všechny lidi k vzájemnému přátelství. Budování přátelství, či spřátelování, je trvalý úkol a možná zní konkrétněji než výzva k lásce obecně. Kristus zemřel za všechny, dává neomezenou lásku všem a má zájem, abychom ho i my milovali. Proto i výzva ke spřátelování se týká všech lidí. Je cestou k zamezení válkám. Je vázána na vzájemnost. Proto také všechny, kdo se se mnou v mém stáří setkávají, vybízím ke vzájemnému žehnání. Stačí třeba křížek na ruku“. + Karel Otčenášek, arcibiskup, 2.11.2010 Hradec Králové.
Richard Čemus, Radio Vatikán