K památce svaté Cecilie

18.11.2013 21:12

Dne 22. 11. slaví církev památku sv. Cecilie, patronky hudebníků, duchovní hudby a chrámového zpěvu. Text o této světici poskytl tiskovému středisku ČBK Dr. Evžen Kindler.

Když v polovině minulého století napsal Norbert Wiener knihu, jejíž titul v češtině zní "Kybernetika aneb Řízení a sdělování u organismů a strojů", sotva ho napadlo, že podpořil a doplnil charakteristiku církve jako mystického Těla Kristova a objevil, jak moderní byl sv. Pavel, když to poprvé naznačil ve svých listech (Kol 1; 18, Řím 12; 4, 5).

Jedním z případů, kdy realitu řízení a sdělování uvnitř organismů a strojů názorně vnímá i ten, kdo se kybernetice nevěnoval, je vedení a postupná úprava signálu nesoucího informaci na místo vzdálené od jejího zdroje, např. v různých signálních zařízeních technologických komplexů. Někde se něco děje a informace o tom se objeví jinde např. ve formě blikání světla, jehož účelem není, aby svítilo nebo informovalo samo o sobě, nýbrž o něčem, co je někde jinde a co se vůbec nemusí týkat tohoto světla nebo elektřiny, která ho napájí. Bývá to však podnětem k nějaké lidské reakci.

Takové "signální světlo" může být i na našem těle, např. jako vyrážka na kůži, křeč v noze nebo padání vlasů, když nás varují, že "někde, zcela jinde v těle", není něco v pořádku (nebo naopak, když přestanou a informují, že se něco už dalo do pořádku).

Věrnou analogii takového sdělování v Těle, jímž je Kristova církev, představují křesťanské legendy. Každá z nich vznikla na základě reálného stavu nějaké části tohoto Těla a má nás o tom informovat a eventuelně nabádat k reakci. O sv. Cecílii je sice známo, že se ve starověku stala mučednicí pro víru, ale další informace o jejím životě jsou legendy; mohlo se to stát, ale historicky to doloženo není – že učinila slib panenství, že viděla anděla, který ji v panenství chránil, že ji rodiče zasnoubili charakternímu pohanovi Valeriánovi, přivedla ho ke křtu a rovněž ke slibu čistoty.

Křesťanem se stal i její švagr a všichni byli při následujícím pronásledování křesťanů sťati, přičemž sv. Cecilie nechtěně působila komplikace jak katům, tak sama sobě. A je pochybné i to, že zpívala chvály Bohu jak během své svatby, tak o těch třech dnech, než zemřela po svém stětí. Metaforické výtvarné vyjádření tohoto faktu na obrazech, kde hraje na varhany nebo na housle, to je už opravdu fikce; zobrazené nástroje v její době totiž neexistovaly.

Ale to je právě tím "světelným signálem na řídícím panelu" církve. Její hlava, Kristus, dopustil vedení informace od jejího zdroje, totiž skutečné sv. Cecilie, dalšími kroky přes legendu a malíře, postupně příslušný "signál" upravoval, aby informace byla snáze sdělitelná, až došla k pozdějším hudebníkům mezi západními křesťany. Ti se, na rozdíl od těch východních, cítili sirotky postrádajícími patrona své profese. A dnes můžeme (a máme) na tento signál reagovat, a to přirozeně tak, aby Kristovo Tělo – církev – z toho mělo prospěch.

Vztah mezi skutečnou světicí, legendou a dnešními věřícími, tj. nejen muzikanty, ale i těmi, kdo mají uši k slyšení a ústa k zpívání, je tak bohatý zdroj podnětů, že z něho může každý, nejen ten, kdo má co dělat s hudbou, čerpat podněty dle své individuality. Uvádím však tři myšlenky, které lze stručně vyjádřit a které stojí za to, aby se je každý pokusil v soukromí kontemplovat.

Předně, na věčnosti obdaroval Bůh sv. Cecilii něčím, co jí asi na zemi těžko přišlo na mysl, totiž "funkcí" nejen uctívané a milované patronky Říma a jeho obyvatel, a také, kvůli jejímu jménu, je patronkou slepců, ale ještě hudebníků a tvůrců hudebních nástrojů. Jaký vztah k chrámovému zpěvu asi má tato světice, když je v nebi bez pochyby plna pokorné radosti nejen z toho, že může patřit na Boha, ale i touto nenadálou důvěrou a poctou? S jakou radostí asi přijímá, když je žádána od hudebníků a tvůrců nástrojů o přímluvu? 

Za druhé, složkou toho "signálu na řídícím panelu církve" je i zpráva v legendě, že světice zpěvem oslavovala Boha – zpívala tedy z jiného důvodu, než že si prostě chtěla zazpívat; ono se jak při problematické svatbě, tak při umírání s naseknutým krkem opravdu těžko zpívá jen z chuti si zazpívat. Jaké je to poselství pro chrámové hudebníky, pro ty, kdo o chrámové hudbě rozhodují a pro ostatní věřící? Světice sice zve k prosbám v časných starostech, ale i vyzývá k zodpovědnosti a k prosbám o ni.   

A konečně, za třetí, osud v něčem podobný jako ten Ceciliin čekal i na našeho sv. Vojtěcha, který se k hudbě dostal také jako jistý "signál" a ukazatel stavu Kristova Těla, nejen u nás, ale i v Polsku. V tradicích obou zemí je pokládán za autora jejich nejstarších hudebních památek a historická validita těchto tradic je zhruba stejná jako u legendy o sv. Cecilii. Jak se k tomuto vzájemnému vztahu asi stavějí oba svatí, jak se v příslušném poselství k nám doplňují? A co z toho plyne především pro Čechy, jejich vzdělání, jejich hudebníky a jejich chrámovou hudbu?

Dr. Evžen Kindler

© 2017 Všechna práva vyhrazena

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode