4. neděle velikonoční – cyklus C

20.04.2013 22:00

Dnešní čtvrtá neděle velikonoční je již tradičně nazývána „nedělí dobrého pastýře“, protože se právě o této neděli čte z desáté kapitoly Janova evangelia, a tak náš pohled nemůže minout všechny aktuální pastýře církve – od papeže přes biskupy a kněze až po všechny, kdo vnímají povolání ke kněžství. K tomu se připojí text prvního čtení, v němž se vydáme na velkou misijní cestu se svatým Pavlem. Jejich činnost nebyla bez obtíží a text také ukazuje proces určitého vývoje chápání misionářského působení. Druhé čtení nás přivede do barvitého vyprávění knihy Zjevení apoštola Jana. Nahléd¬neme do nebe, ale tentokrát před našima očima bude vítězná scéna těch, kdo již dosáhli cíle svojí věrností.

 

1. ČTENÍ

Vyprávění Skutků pokračuje přes vznik a první kroky církve, první pronásledování až k dnešnímu textu, kdy na první apoštolské cestě se svatý Pavel a apoštol Barnabáš vyrovnávají s nepři¬jetím zvěsti evangelia mezi Židy. Otázka hlásání pohanům, jak víme i z jiných textů, byla pro Pavla zásadní. Dnes čteme o události, která mu pomůže obrátit pozornost k pohanům.

Sk 13,14.43-52

Pavel a Barnabáš šli z Perge a dostali se do Antiochie v Pisídii. Tam šli v sobotu do synagogy a posa¬dili se. Přišlo za nimi hodně židů a poha-nů, kteří ctili Boha. Pavel a Barnabáš s nimi rozmlouvali a povzbuzovali je, aby zůstali věrni Boží milosti. Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči. Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: „Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete ke ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: ‘Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.’“ Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině. Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si na svědectví proti nim setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plní radosti a Ducha svatého.

 

ŽALM 100

Žalm reflektuje skutečnost hlásání radostné zvěsti pohanům. Právě proto jsme i my směli zaslechnout radostnou zvěst evangelia. Naplňme tedy slova žalmu!

Odpověď: Aleluja.

Plesejte Hospodinu, všechny země, – služte Hospodinu s radostí, – vstupte před něho s jásotem! Uznejte, že Hospodin je Bůh: – on nás učinil, a my mu náležíme, – jsme jeho lid a stádce jeho pastvy. Neboť Hospodin je dobrý, – jeho milosrdenství je věčné, – po všechna pokolení trvá jeho věrnost.

 

2. ČTENÍ

Vyprávění Apokalypsy nejdříve představilo nebe (4. kap.), následně se objeví vítězný Beránek a jako by spustil řetězec posledních událostí, které vedou k vítěz¬ství věrných a pádu mocností Zla. V 6. kap. vyjedou mocní jezdci, kteří mají za úkol začít proces se Zlem. Ale to je přerušeno andělem, který nejprve volá věrné k Bohu. Tak se ocitáme v našem textu, kde jsou tito věrní přijímáni v nebi.

Zj 7,9.14b-17

Já, Jan, viděl jsem veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rou-chem, s palmami v rukou. A jeden ze starců mi řekl: „To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi. Proto jsou před Božím trůnem a ve dne v noci mu slouží v jeho chrámě. A ten, který sedí na trůně, se k nim sníží a bude s nimi bydlet. Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár, protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Bůh sám jim setře každou slzu z očí.“

 

Zpěv před Evangeliem

Aleluja. Já jsem dobrý pastýř, praví Pán, znám svoje ovce a moje ovce znají mne. Aleluja.

EVANGELIUM

Janovo evangelium v desáté kapitole mluví velmi jasně o vztahu Krista a jeho církve. Každé slovo našeho úryvku je klíčovým pro jednoznačné pochopení vztahu Krista a nás.

Jan 10,27-30

Ježíš řekl: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou. Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme.“

 

K ZAMYŠLENÍ

Evangelijní přirovnání k ovcím a stádu dnes může vyvolávat negativní porozumění. Jde však o obraz, který tehdejší posluchači chápali veskrze pozitivně. Ovce navíc nejsou tak hloupé, jak se lidově traduje. Nicméně obraz je velice silný – Bůh, který tu stojí nikoli jako despotický hrůzovládce pracující s tu¬pým davem, ale jako ten, který nás oslovuje jménem, který nás zná. Ba co víc, který dává za nás svůj život. To je tedy pravý vztah pastýř – ovce. Nic to ale nemění na náročnosti úkolů, které jsme ve svém životě přijali. Na příkladu svatého Pavla vidíme, že se nejednou setkává s nepochopením a nepřijetím. Nic¬méně cesta nevede přes zoufání, ale přes hledání správného směru a odva¬hu nechat se vést Bohem. Všimněme si, že apoštolové nedští na odmítající město žádné nadávky ani proklínání. Činí znamení a jdou dále. Soudcem je totiž Bůh a nikoli my. A Bůh je dobrý pastýř, jak jsme již zmínili výše.

© 2017 Všechna práva vyhrazena

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode