A zase volby - komentář Pavla Jajtnera

18.10.2010 23:50

    Nad rozdíly mezi volbami komunálními a parlamentními se ve svém říjnovém komentáři týdne zamyslel Pavel Jajtner, někdejší diplomat a současný přeseda Evropské federace katolického vzdělávání dospělých:

A zase volby

Tento víkend je v naší zemi zase volební. Většina z nás si povzdechne: „Už zase mám volit a nevím koho.“ A má pravdu: Téměř denně můžeme sledovat zprávy o neuvěřitelné korupci zastupitelů ve velkých městech. Praha je i v tomto oboru na prvém místě. Proč? Tak jako často ve volbách parlamentních a senátních, volič se pro někoho - zpravidla podle stranické příslušnosti - rozhodne, ale v podstatě neví, koho volí. Jen vzácně má možnost poznat kandidáty osobně a zblízka. Jen výjimečně má informace o tom, odkud, z jakých rodin pocházeji, jaké svědectví vydali svým dosavadním životem… Neví, co v nich je, co od nich může čekat. Všichni slibují a většina z nich pak zklame.

Na venkově máme jistou, alespoň teoretickou, výhodu. Jsme zde ve městečku, kde se toho tak mnoho neděje. Jsou však jevy, které nás znepokojují: Kriminalita narůstá. Jsme svědky ubohého vandalismu, krádeží, podvodů, gamblerství, opilství, zneužívání drog… Krade se dokonce i v kostele. To svědčí o tragickém vývoji: v důsledku rozpadů rodin se společnost atomizuje, lidé spoléhají jen sami na sebe, nikomu nelze důvěřovat, žije se na dluh, poctivost a svědomitost jsou pro smích. Lidé jsou k sobě čím dál tím lhostejnější. Chceme mít i zde hráčská a opilecká doupata? Chceme, aby se v naší základní škole musely řešit problémy kuřáctví, opilství a narkomanství? Přejeme si, aby i k nám na venkov dorazily všechny „vymoženosti“ velkoměst: krádeže aut, loupeže, žhářství, lichva, podvody…?

V tomto městečku přece každý ví o každém všechno. Když ještě všeplatný a všezahrnující, univerzální zákon a svědomí něco znamenaly, bohatství a prosperita některých zdejších rodů se vytvářely po generace. Poctivě to totiž rychleji nejde. Dnes jsme nezřídka svědky pravého opaku. Balzac se nemýlil, když napsal: „Za každým velkým bohatstvím se skrývá zločin.“ Každý z nás to může vidět. Pokud bude chtít vidět.  Je moudré dávat politickou moc do rukou těm, kdo takto vydali více než přesvědčivé svědectví o svých mizerných charakterech? I neodsouzený zločinec zůstává zločincem. A jsme sami proti sobě, jestliže mu dobrovolně a pošetile dáváme do rukou politickou moc. Za guláš mu dáme příležitost okrást ještě naše vnuky? Jsme-li opravdu tak slepí, pak si nic jiného nezasloužíme.

Proto, aby se alespoň něco málo změnilo, postačí, budeme-li se dívat více kolem sebe. Nejsme přece tak nemoudří, abychom nedokázali rozeznat ty, kteří prokázali, že jim jde o prospěch nás ostatních, od těch, kterým nikdy nešlo o nic jiného, než o prospěch jejich vlastní.

Pod drobnohledem maloměsta můžeme vidět také ty, kdo vydali hodnověrné svědectví svými bezúhonnými životy. Většinou jich nebývá mnoho. Ale je to o nich všeobecně známo a přesto, že se o tom málo veřejně mluví, tito lidé se těší přirozené autoritě. Na naší místní úrovni je ještě docela dobře možné tyto lidi vyhledat a oslovit. Součástí jejich lidské a společenské noblesy je neodmítnout pomoc a konat to, co je třeba konat.

Pokud jde o mě, volím právě takové lidi. Soudím, že není náhodou, že jde o křesťany. Přes všechny výhrady, které proti nim můžeme mít. Když už ne z přesvědčení, nebo z (neopodstatněné) obavy, že nás budou k něčemu nutit, pak zcela pragmaticky z téhož důvodu, z jakého si osvícenec a agnostik Voltaire přál, aby se společnost, v níž žil, řídila křesťanskými zásadami. Máte alespoň naději, že jejich jednání je podřízeno nejvyššímu kontrolnímu orgánu lidstva: jejich svědomí.

Volím, pokud možno,  poctivé křesťany. I mezi křesťany jsou totiž velké rozdíly. Vím o čem mluvím. Sám se pokouším Boha hledat. Už více než šest desítek let. A stále je na čem pracovat. Je mezi námi stejná stupnice charakterů, jako mezi nevěřícími.  Od světců až po kriminálníky.

Ale zase je jen na nás, zda mezi nimi umíme rozlišit ty, kdo nevědí, čemu a komu věří nebo své křesťanství do značné míry jen předstírají a svého „boha“ přizpůsobili ke svému obrazu, od těch, kdo podle své víry – do větší či menší hloubky  - skutečně žijí. V tom spočívá naše kvalifikace občana a voliče: Do jaké míry jsme schopni rozlišit jedny od druhých. Do jaké míry jsme schopni zvolit si ty, kdo nechtějí být ve všem a za každou cenu populární. Do jaké míry jsme schopni odlišit skutečnost od fikce.

Jistotu, že se v nich nezklameme, nemáme. Ale pravděpodobnost, že nás zklamou nebo podvedou, je u nich přece jen menší než u těch, kdo hlasu svědomí nenaslouchají. Můžete namítnout: „Však jsme viděli, co ti křesťané za uplynulých jedenadvacet let politické svobody ukázali!“ A budete mít do značné míry pravdu.

Ale ne tak docela. Parlamentní politika se totiž do značné míry liší od politiky místní. A nejen tím, že – až na výjimky – jednoduše a z důvodů spíše technického rázu - nemůžeme znát ty, kterým svěřujeme zákonodárnou moc. Zkusme navíc domyslet, jak je obtížné cokoli prosadit tam, kde za pravdu není uznáváno už nic jiného, než vůle většiny. Jako křesťané jsme dnes nejen v zemích koruny české, ale i v Evropě, relativně nepatrnou menšinou. A podle toho to – dovolím si tvrdit – také vypadá.

Na naší místní úrovni je tomu jinak: Téměř všechny, kdo se ucházejí o naši důvěru, dobře známe. Ne z  virtuálních prostředí televizních studií, ale z každodenního, často i osobního kontaktu. Znali jsme jejich rodiče a možná i prarodiče. Pamatujeme si, kdo propil živnost či statek, kdo v obchodě šidil a kdo naopak pomáhal, tvořil a prospíval. Každá rodina v tomto městečku má svůj posudek „napsán na čele“.

Na místní úrovni nemůžeme ovlivnit kvalitu zákonů, ale můžeme – prostřednictvím těch, kterým svým hlasem dáme důvěru a moc – prosadit poctivé a svědomité rozhodování, hospodárné zacházení s našimi daněmi, můžeme tedy mít nikoli nejdražší ulice na světě, ale naopak nejlacinější, můžeme prosadit podporu všeho, co přispívá ke zlepšení mikroklimatu tohoto městečka a zmenšuje prostor pro patologické jevy současnosti. Pěstovat kulturu a pospolitost, podporovat vzdělání, rodiny s dětmi, umožnit důstojný život ve stáří…

Žít v čistém a útulném městečku bez heren, pozvracených nároží, devastované zeleně, posprejovaných domů... Být občany městečka, kde se  - v tom nejlepším smyslu těch slov – zastavil čas.

Zdroj: Radio Proglas

© 2017 Všechna práva vyhrazena

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode